DĚJINY
Hodslavský odboj
Jak jsme začínali v Hodslavicích.
Když Hitler na jaře roku 1938 přepadl Rakousko, z bezpečnostních opatření byla v republice provedena částečná mobilisace. Předsedové tělocvičných organisací byli pozváni na nádraží Domoraz. Bylo dohodnuto hlídat železniční tratě. Tělocvičné jednotě Sokol byl přidělen úsek mezi Mořkovem a Krhovou, Jednotě Orel od Domorazu po zastávku Straník—Hodslavice, Jednotě DTJ úsek od zastávky Straník až po nádraží v Novém Jičíně. Stráže se měnily každé dvě hodiny. Asi po jednotýdenním hlídání tratě byla tato opatření odvolána. Velitelem úseku Straník – Nový Jičín byl Bartoň Ondřej čp. 12.
Nastal zas částečně pokojný život. Avšak v létě 1938 Hitler začal stahovat vojska k čsl. hranicím a zdejší němci začali české lidi provokovat a utiskovat. Dne 23. září 1938 byla provedena všeobecná mobilisace do 40 let. Třeba mi bylo už 51 roků, hlásil jsem se dobrovolně do armády a byl jsem přidělen k 8. pěšímu pluku v Místku ke kulometné rotě. Když pluk odešel, byl jsem přidělen k misi gen. Hrabčíka. Před odchodem pluku z Místku byla provedena přísaha Čsl. republice. 16 němců z Nového Jičína odepřelo přísahat, byla z nich utvořena pracovní četa a byl jsem ustanoven velitelem této čety. V té době Polsko obsadilo část našeho území od Těšína po Horní Žukov. Říčka Stonávka a Olza byla hranice.
Z Olomouce přijela autokolona č. 515, dvanáct nákladních aut. Velitelem této kolony byl poručík, jméno jsem již zapoměl. Byl dán příkaz: z pevnůstek, které byly postaveny na našem území odvést kulomety model 37 a všechny granáty, které v pevnůstce byly. Na jeden kulomet nechat 600 nábojů a na jednu pušku 60 nábojů. Vojáci nechtěli kulomety odevzdat, museli jsme jim lhát, že dostanou nové kulomety. Tyto posbírané kulomety granáty a jiné zbraně dovezli jsme do Orlové na nádraží. Tam je přebíral nadpor. Zobáč Mil. (Miloslav, pozn. red.)
Vzpomínám na jeden případ. Přijeli jsme do vesnice Podobora, nachází se na trati za Těšínem k Bohumínu. Poláci na území, které obsadili, nechávali vojenské posádky. V těch místech naši vojáci z pevnůstek byli staženi. V takových případech hlásili jsme se na polském velitelství a polský důstojník jel s námi do pevnůstky. Po příjezdu před školu, tam měli poláci velitelství, než jejich velitel přišel, vytáčeli jsme nákladní auto. Bylo to veliké auto. Polští vojáci se dívali a pravili: Pša krev, stodola na kolasách. Polský důstojník měl svoje auto, nebylo to ani osobní ani nákladní auto. Když jsme přijeli na lesní cestu, upozornil našeho velitele, že k pevnůstce se z našim autem nedostanem pro úzkou a špatnou cestu. Věci, které z pevnůstky vezmeme, ať naložíme na jeho auto. Naše auto zůstane na hlavní cestě a věci, které se dovezou se pak přeloží. Náš velitel s tím souhlasil. Naše auto zůstalo na cestě a já jsem byl určen jako jeho stráž. U cesty byl malý svah, bylo teplo, rozložil jsem si plášť a pohodlně jsem si sedl. Najednou kolem jede oddíl polských vojenských ciklistů asi 16. Zastavili a přišli ke mně. Začali se vyptávat polsky. Jak u nás prošla mobilisace. Řekl jsem jim: naše mobilisace šla tak rychle, že vlaky nemohly ani všechno vojsko pojmout, které na každé stanici čekalo. Pak jsem se já ptal vedoucího toho oddílu, jak u nich probíhala mobilisace. Řekl: Pša krev, cholery, nočů přišli od ženy mě sebrali, něch jich šlak trefí. Velice se zajímali o cenu šatstva, prádla, obuvi a motocyklů. Podle jejich řeči u nich byly tyto věci asi o 100% dražší. Po jejich odjezdu za chvíli jelo kolem luxusní osobní auto. Asi 30 m ode mne zastavili a několikrát zahoukali. Byl jsem zvědav, proč houká, šel jsem se k němu podívat. Za volantem seděl člověk elegantně oblečený. Pravděpodobně na mě čekal. Zdaleka mě zdravil. Ptal se, jsem—li zdejší, znám—li zdejší kraj. Řekl jsem, že zdejší okolí znám. V Karviné na šachtě jsem byl zaměstnán jako strojník. On řekl, že je z Karviné. Ve voze seděli dva elegáni. Jeden z nich mi řekl: proč Vaše vláda provádí takovou nešťastnou zahraniční politiku. To mě překvapilo. Řekl jsem mu, nevím kdo jste. Naše zahraniční politika mezi námi a Polskem do r. 1927 byla velmi dobrá. Tehdy byl ministrem zahraničním v Polsku Skřinský a to byl Polák. Teď je Beck a ten je němec. On tvrdil, že Beck je polák. řekl jsem mu, Beck za první světové války sloužil v německé armádě, měl hodnost plukovníka a němci by polákovi takovou hodnost nedali. Ptal se mě odkud to vím, řekl jsem mu, že se o politiku zajímím a rád čtu noviny. Ptal se mě pak, proč jsem u vojska, že už jsem šedivý. Pravil jsem, šel jsem dobrovolně. Takových jako já, je u nás víc. Nedovedeme si představit, že vy, jako slované, jste nás přepadli. Na němce jste si netroufali. Na to mi řekl: z němci budeme brzo hotovi. Ten za volantem řekl: třeba jet dál. Ten, co se mnou debatoval, nabídl mi cigarety. Podal mi ruku a řekl: náčelník generálního štábu polského, jméno jsem zapoměl. Na to já jsem řekl: desátník kulometné roty. Hlásil jsem to v Místku.
Po demobilisaci sešlo se nás 6. Uvažovali jsme, Není možná, aby německo válku vyhrálo. Slíbili jsme si všemu prostředky pracovat proti německu a fašismu. Byli to tito lidé: Rudoš Tedesko, Jan Toman ml. /Migala/, Bartoň Ondřej 12, Lichý Emil, Turek Bohuš, Kudělka Franta, pekař. Vedoucím skupiny zvolen Ondřej Bartoň 12. Každý si vzal na starost získat 6 až 8 lidí, organisovat odpor proti němcům. Naše organisace měla název Tajná organisace Odboj. Prováděli jsme to buňkovým způsobem. Členové mezi sebou se neznali a žádné záznamy se nedělaly, všechno se vedlo ústně. V té době navázali jsme spojení s podobnou skupinou ve Val. Meziříčí, kterou vedl Rudolf Rýdl, rodák z Hodslavic. V krásně byl ředitel školy Tetřev, ten nám obstarával a rozmnožoval letáky, které jsme večer spolehlivým lidem házeli oken do byt nebo dávali pod dveře. Některé letáky ještě nám R. 1939 pomocí dr. Oty Turka a evang. faráře Jar. Kováře navázali jsme styk prostřednictvím slováka, který pracoval ve mlýně na Vsetíně s bratry mlynáři pod Makytou, jména jsem zapoměl, s Maribovem z Jugoslavie, za účelem posílání mladých lidí za hranice. Poslán za hranice Miloš Mativi. Při projednávání této cesty byly přítomni ev. farář Jar. Kovář na Vsetíně. O. Bartoň, Emil lichý a Bohuš Turek, všichni tři z Hodslavic. V létě 1939 byl jsem poslán soud. Janyškou úř. něm. pojišťovny ve Val. Meziříčí k por. Strnadlovi. Janyška mi řekl. Potřebujeme Tě, pověděl mi heslo. Poručík Strnadel mi řekl, že nejsem na správné cestě. Domlouval jsem Janyškovi, proč mě posílal na Domoraz. Řekl mi. Ty jsi pro ně hodně levý. Během několika dní někdo za Tebou přijde. Neodmítej spolupracovat. Za několik dní přišel za mnou Zobáč. Navázán styk styk s Londýnem pomocí kurýrů. Ze zabraného území měl jsem dobré styky s lidmi, kteří pracovali v Novém Jičíně a tito mi podávali dobré zprávy o poměrech a přípravách němců a odrodilců v N. Jičíně. Dne 26. května 1939 přišlo ke mě gestapo, hledali letáky. Udělali v bytě prohlídku. Nic nenašli. Na četnické stanici vyslíchali mě 4 hodiny. K ničemu jsem se nepřiznal. Pak mě pustili domů. Tlumočníka při výslechu dělal čet. str. Švarc. Když v r. 1940 začalo zatýkání našich lidí a popravy, starali jsme se, co bylo v našich silách a pomáhali jsme jim. Peněžité částky jim odváděl Josef Vahalík č. 165. Podotýkám, že z naší skupiny zakládající vedoucí byli zaměstnáni. Práce, kterou bylo třeba udělat, spočívala na O. Bartoňovi a E. Lichém. Němečtí občané v N. Jičíně dostávali zbraně, automatické pistole a náboje a mívali v noci cvičení. Sledovali jsme zprávy z bojišť a zahraniční rozhlas. První příkaz z Londýna. Být připravení. Zbraně budou včas dodány a v dostatečném množství. Hodslavská skupina v té době čítala 35 lidí. Velitelem zvolen O. Bartoň, zástupce E. Lichý a Bohuš Turek. Velitelé hloučků: E. Lichý, Bohuš Turek, Fr. Kudělka pekař, Rudoš Tedesko a Jan Toman ml. Migala. Měli jsme uschován vojenský telefon a asi 8 km telefonního drátu.
Jednou v neděli přišel ke mně člověk z Mořkova z dopisem od J. Dorazila. Žádal mě v dopise o civilní oblek. Byl pošťákem v Novém Jičíně. Po obsazení N. Jičína němci byl přeložen do Brna. Gestapo jej v Brně hledalo v pošťáckých šatech, dostal se do Bystřice pod Hostýnem. Tak se ukrýval u krejčího. Poslal jsem mu slušný civilní oblek. Zobáč byl zatčen. S jeho skupinou ztratili jsem spojení. Hledali jsem místo pro uskladnění zbraní, které měly být dopraveny letadly. V úvahu přicházela Pilečkova hrobka na evangelickém hřbitově. Bohužel byla zazděna a moc viditelná. Též jsme hledali lékaře pro případně raněné parašutisty. Uvolnil se dr. Turek z Hodslavic a dr. Plaček. Tento ordinoval v Hodslavicích místo dr. Šíla, kterého němci věznili. Soudce Ota Turek byl Přeložen z N. Jičína do Val. Meziříčí. V té době přecházelo hodně lidí přes Polsko do Ruska. Ota Turek jim pomáhal. Chtěl jsem též přes hranice. Šel jsem za ním na okresní soud ve Val. Meziříčí. Řekl mi, znám Tvoji práci, nikam nechoď. Kdyby se něco se mnou stalo, mým zástupcem je dr. Navrátil a představil mi ho. Příkaz z Londýna: v pádě potřeby obsadit nádraží, četnickou stanici, poštu a držet je až přijde posila. V roce 1941 začali přes naše hory přecházet ze zajetí Rusové a Poláci. Bývali v hrozně zbědovaném stavu. Pásával jsem kozy v lese nebo u lesa. Scházel jsem se s nimi denně. Při rozhovoru s nimi, chtěli se dostat k Těšínu. K tomu se hodil chodník pod Trojačkou směr Mořkov, Veřovice, Frenštát p/R, Frýdek. Největší skupina, kterou jsem dovedl pod Trojačku a ukázal dál cestu, byla o počtu 10 Rusů. V naší skupině spolupracovali soc. demokrati, lidovci, čs. socialisti a l. komunista. Podle tělocvičných jednot to bylo DTJ a Orel, Sokol mezi námi zastoupen nebyl. Bylo rozhodnuto zvýšit počet členů. Obrátil jsem se na starostu Sokola Ondřeje Tomana, aby získal několik členů pro odbojovou skupinu, slíbil tak udělat, ale nezískal nikoho. Při získávání nových členů byli jsme opatrní. Byli jsme upozorněni: v pádě potřeby dostavit se v plném počtu na určené místo. předpověděna velká ofensiva v Africe. Pozdrav od partyzána z Košic, prostřednictvím Michala Karpenka Bartoňovi. Na jaře r. 1944 navázán styk s Petřekem ze Zubřího. Též jsme navázali styk se skupinou partyzánů na Bystřičce prostřednictvím pí. Besedové. Byla to skupina Murzinova. Několikrát za mnou přišel Sapošnikov, chtěl s námi navázat styk, ale já jsem mu nevěřil. Byl to ruský uprchlík, složil v čsl. armádě jako letec v hodnosti kapitána. Po rozpuštění naší armády byl společníkem v kamenolomu v Hodslavicích. Jak se ukázalo, pracoval s němci a byl partyzánem Podzemným zastřelen v Liptálském lese u Vsetína. Když K H Frank řádil na Valašsku, byl o tom uvědoměn Bartoň. Šel do Zubřího k Petřekovi. Býval v lese pod samou hranicí mezi Mořkovem a Zubřím. Pozorovali jsme řádění němců a oheň z domku, který němci zapálili. Bylo zjištěno, že Sapošnikov byl v Zubří a teprve večerním vlakem odjel ze Zubřího. Asi v té době byl zatčen v Bynině Michal Karpenko, ruský zajatec, který se zdrřoval u pí. Merendové v Hodslavicích, vinou řezníka z Byniny. Byl vězněn v Brně a v Jihlavě, Když se na podzim 1944 z vězení vrátil, bylo divné, že se volně pohyboval a míval peníze a byl slušně oblečen. Věnoval jsem mu zvláštní pozornost. Jednou jsem přijel vlakem od Val. Meziříčí. Viděl jsem Karpenka mezi železničáři debatovat. Mluvil dosti obstojně česky. Nepozorovaně jsem se k němu přiblížil ze zadu. Ukazoval kosočtverec tvrdé lepenky asi 5 cm dl., 4 cm široký. Na jedné straně napsáno číslo 35, na druhé straně razítko gestapa. Vykládal kolem stojícím, že on lístek na dráhu nekupuje. Ta lepenka mu nahrazuje lístek na dráhu. V té době přišli za Bartoňem z N. Jičína Leipert a Kunc. Dověděli jsme se, že v N. Jičíně u fy Rotter nynější Pal, pracují ruští zajatci a že jsou mezi nimi důstojníci. Bylo mezi námi dohodnuto. V Hodslavicích obstaráme pro dva důstojníky byt a na stravu budem přispívat společně. Byt obstaral Bartoň z Boh. Turkem u pí. Merendové v Hodslavicích /u Polňáků/ jejich domek byl za vesnicí o samotě. V říjnu 1944 Bartoň a Bohuš Turek v 7 hod. večer budou čekat na Kojetínském kopci za Straníkem.
Bartoň a Turek tam byli včas. Pršelo. Kopec je holý. Byl na vršku jen šípkový keř. Schoulili jsme se pod něj a čekáme. Byli jsme promoklí. Najednou slyšíme kroky. Těšíme se, že hoši vedou Rusy, ale nepřivedli. Přišel Leipert ještě z jedním z N. Jičína podívat se, jestli jsme na místě. Odešli, a asi za hodinu s nimi přišel Kunc a ještě jedn z N. Jičína. Byli jsme tak promrzlí, že jsme se sotva drželi na nohou. Tito Ruští důstojníci byli Michal Lisijuk, 23 let stár, studující strojní inženýrství z Charkova. Zajat byl v Sevastopolu, hodnost poručíka. Ivan Materenko, poručík tankista z Poltavy. Do Hodslavic museli jsme přes Straník a tento patřil do reichu. Museli jsme jít hodně opatrně. Pršelo a tma byla taková, že nebylo vidět na dva kroky. Po přejití Stranického potoka, ztratili jsme pro tmu orientaci. Najednou jsme narazili na silné lano. Tímto lanem byla ohraničena Davidova skála. Propast tam byla asi 10 m hluboká. Domek Merendových byl asi 200 m vlevo. Paní Merendová přijala tyto Rusy s podmínkou, že pro ně budeme hledat místo u některé part. slupiny v horách. Bartoň se zavázal dávat jim lístky na maso a chleba kolik potřebují. Novojičínská skupina slíbila pomoci penězi. Pan Merenda byl zaměstnán v Ostravě a jezdíval domů jen na neděli. Podle řeší pí. Merendové nebyl by asi souhlasil s umístěním Rusů v jeho domku. V sobotu odpoledne pí. Merendová umístnila je na kůlně v seně, jídla jim tam přichystala až do pondělka, až pan Merenda odjede do Ostravy. Od Bohuše Turka jsem se dozvěděl, že jeho tchán má spojení s partyzány a z ruským poručíkem, který se zdržoval u pí. Žitníkové v Krhové. Tchán B. Turka byl Daněk ze Zašové. Zašel za ním Bartoň a jednal s ním ohledně převedení obou Rusů k partyzánům na Kněhyni. U pí. Žitníkové se zdržoval ruský por – Anatol Ivanov Zemjanovič. Bylo dojednáno, Hodslavská a Novojitská skupina je jedna jednotka. Skupina Val. Meziříčská a Krhovská je taktéž jednotka. Obě skupiny tvoří jeden celek, Velitelem obou skupin zvolen por. Anatol Ivan Zemjanovič. Vedením skupiny Hodslavské a Novojičínské zvolen Bartoň. Vedením skupiny Val. Meziříčské a Krhovské Rudolf Rýdl z Val. Meziříčí /Princ/. Zřízena zpravodajská služba. Zprávy se dodávaly Bartoňovi a ten je dodával k pí. Žitníkové por. Anatolovi. V té době kopaly se na Domoraci zákopy. Němci v N. Jičíně měli důvěrnou schůzi, na které se usnesli vyslat z N. Jičína mezi zákopníky lidi, kteří umí česky, aby se dozvěděli o činnosti partyzánů. Usnesení schůze v N. Jičíně nám prozradila sestra pekaře Kudělky, který byl vedoucím jedné načí skupiny. Zařídili jsme to následovně. Vedoucí kuchyně, která vařila pro zákopníky, bydlel u Bartoně. Byl o všem informován. Zařídil to tak, že z 41 němců, kteří přišli mezi zákopníky do Hodslavic na zvědy, nikdo nemluvil. Za pár dní šli zpět do N. Jičína. Bartoň byl zařazen ke stříkačce, která pumpovala vodu ze zákopů. Měl o celé věci dobrý přehled. Ruští důstojníci, které převzal Daněk ze Zašové, se vypravili na Kněhyni. Kněhyně byla tehda obsazena němci. Bludili po lesích a hledali part. jednotku. Po týdenním marném hledání, hladní a vysílení vrátili se zpět do Hodslavic k pí. Merendové. Za pár dní na to p. Merenda onemocněl a přišel přes týden domů. Uviděli ho už pozdě, nemohli se už skrýt. Vyhrožoval jim, že je udá gestapu. Pí. Merendová přišla ke mně celá nešťastná, co má dělat. Řekl jsem jí, aby poslala manžela k nám. Když k nám přišel, rozmluvil jsem mu jeho úmysl hlásit to gestapu. Připoměl jsem mu, že válka se chýlí ke konci. Udáním by se v obci znemožnil. Konečně si dal říci a souhlasil s mým návrhem a upustil od svého úmyslu. Za to mu bylo zaplaceno přes 3 000,- Kč. Anatol Ivanov často se zminoval o revírníku Fr. Malinovi z Dolní Bečvy. Chtěli jsme vědět, je-li Anatol Ivanov tím, za koho se vydává. Spojení s Fr. Malinou navázal osobně Bartoň, ale chtěli jsme mít jistotu. Dohodli jsme se s B. Turkem, že Anatola na Dolní Bečvu k Malinovi dovezem. Tak se přesvědčíme, co je pravda. Bartoň byl zbrojmistrem u motorové stříkačky v Hodslavicích, Bohuš Turek byl šofér, Bartoň obstaral benzin, Turek řeznické auto z Hodslavic, zajeli jsme pro Anatola Ivanova a jeli na Dolní Bečvu. Přivítání Anatola bylo bratrské. Byli jsme si jisti, že jsme se v Anatolovi nemýlili. Při zpáteční cestě asi 1 km za Rožnovem motor vypověděl službu. Nebylo benzinu. Museli jsme auto tlačit až do Zašové. Celou cestu padal sníh z deštěm byli jsme přemoklí a přemrzlí. Proti nám jely transporty němců. V Zašové Turek sehnal od známého benzin a k ránu jsme přijeli domů. Zpozorovali jsme, že Michal Karpenko po příchodu z trestnice z Jihlavy stýkává se z němci a nám začal vyhrožovat, bylo jeho chování oběma ruskými důstojníky odsouzeno a rozhodnuto, že bude zneškodněn. Dohodli jsme se následovně. Bartoň při návštěvě řekl, že pravděpodobně během několika dní půjde do hor, a se snima rozloučil. Oni všichni tři, totiž Karpenko, Lisijuk a Materenko že půjdou z Bartoněm. Lisijuk řekl Karpenkovi, že mu nevěří. Na to Karpenko vytáhl z kapsy broving a třicet patron, položil na stůl před Bartoně a řekl. To Vám dávám za to, když mě dovedete do hor k partyzánům. Bartoň vzal broving i patrony a řekl: pozítří v pět hodin odpoledne půjdem. Pozítří jsem pro ně přišel, žekl jsem: pro Vás tři a mně prozatím není tam místa, jeden z vás musí tu ještě zůstat. Určili jsme, aby zůstal Materenko a my tři jsme šli. Nepozorovaně jsem broving dal Lisijukovi. Já jsem šel první, poněvadž jsem znal cestu. Za mnou šel Karpenko, za ním Lisijuk. Byla velká mlha. Nebylo vidět na dva kroky. Cesta lesem byla samý kořen a posvítit nešlo, šli jsme kolem střelnice a němci tam měli stráže. Konečně unaveni a zpoceni došli jsme do Krhové k pí. Žitníkové, tam se zdržoval rus. por. Anatol Ivanov. Byl o všem informován, očekával nás. U pí. Žitníkové měli zrovna dračky, draly peří. Hrál jim gramofon a též tancovali. Na chvíli jsme poslouchali. Na to Anatol Ivanov řekl rusky: jdem se vyspat. Vyšli jsme ven. Já jsem zůstal stát na prahu, oni odešli. Za chvíli třeskla rána. Vrátil jsem se do světnice. Přišel Anatol Ivanov, Lisijuk bez Karpenka. Cestou domů mi vyprávěl jakým způsobem Karpenka zneškodnil. Našli u něj soupis lidí, které hodlal udat gestapu, bylo jich asi 20. Mezi nimi všichni, co jsme jim pomáhali, ani Merendovy nevyjímaje. Z dokladu u něho nalezených jsme zjistili, jmenoval se Michal Karpenko, pocházel z Brovarů, t. j. předměstí Kyjeva. Pro nedostatek zbraní, rozhodli jsme se tyto kanfiskovat, potřebovali jsem zbraně získat od fašistů a jim podobným, kteří pracovali s němci. Za jeden večer získali jsme pět brovingů z náboji. Do bytů chodil Anatol Ivanov a Michal Lisijuk. Bartoň je informoval a dělal venku stráž. Do bytu jít nemohl, byl znám. Ze zásobováním byly potíže, byl nedostatek tuků. U Pavlíků ve Straníku byla hospoda a obchod, dovedl je tam Bartoň. Ohlédli si obchod a příští den večer jej navštívili. Bartoň dělal venku stráž. Vzali v obchodě máslo, sádlo a vitelo. Na 5 kg másla vystavili potvrzení na 10 kg. I ostatní sádlo a vitelo jednonásobně zvýšili. Při odchodu řekli panu Pavlíkovi, aby ráno hlásil návštěvu partyzánů.
8. března 1945 byl bartoň vyzván, aby se dostavil v 7 hod. večer na schůzku do Krásna z Murzinem. Místo schůzky bylo známo. Za měšťanskou školou v Krásně ulice do zadu dřevěný domek krytý papírem. Před domkem dřevěný plot, branka se otvírala potáhnutím za provázek. Bartoň s poručíkem šli směrem od Krhové a nebyli si jisti, je-li to domek ve kterém má být schůzka. Šli se přesvědčit k měšťanské škole, že odtud domek jistě najdou. Když přišli proti škole, přistoupil k nim člověk v haveloku a prosil připálit. Poručík Anatol mu připaloval a on řekl: okamžitě zmizte. V Všechno je prozrazeno, v domku na místo Murzina sedí gestapák, každý kdo tam vejde, odtamtud nevyšel. Chytil jsem ho za rukáv a ptám se ho kdo je a jak to ví. Řekl, jsem Čím z Hodslavic, jsem zaměstnán v Tesle, Ráno jsem viděl, jak odváděli 7 zpoutaných lidí gestapáci. Ptal jsem se ho jak ví, že jsme tam, řekl: Když odpoledne jsem přišel domů, potkal jsem Zobáče, řekl jsem mu jsem ráno viděl. Zobáč řekl, že jsme na tu schůzku šli. Nemškal a šel nás varovat. Řekl, dělal jsem jim spojku, mají celý materiál v rukou a jistě přijdou pro mě, zachraňte mně. Bartoň mu řekl, zachránil jsi nás, je naší povinností Ti pomoci Přijď kdykoliv, postaráme se o Tebe. Asi za tři dny nato přišla asi kolem desáté hodiny v noci pí. Žitníková k Bartoňovi, tito už spali. Řekla: oblečte se a pjďte k nám, jsou tu rusové a chtějí s vámi mluvit. Oblekl jsem se a šli jsme do Krhové. Anatol Ivanov mi představil mladého člověka a řekl. To je nadpor. Karel Kopálek, velitel Parašutistické rozvědky Karel 20. Po stisku ruky a srdečném přivítání bylo nutno jít pro Rudolfa Rýdla do Val. Meziříčí. Žádný nevěděl, kde bydlí, šel jsem pro něj. Když jsem na domovním dveřích zazvonil, byl celý dům na nohou. Mysleli, že jde gestapo pro někoho. Rýdlovi jsem krátce pověděl, co se stalo a pobízel jsem ho k odchodu. Cestou jsem mu pověděl, co jsem věděl. Museli jsme jít velice opatrně. V Krásně podél cesty byly vykopány příkopy. Pod kaštany stály nákladní auta plné barelů z benzinem a vojávi němečtí tyto barely pokládali do vykopaných příkopů. Když jsme přicházeli k pí. Žitníkové, stál pod oknem člověk. Když nás zahlédl, šel směrem k lesu. Měl před námi náskok, nechytili jsme ho. U Žitníkové byla porada do rána. Zřízena zpravodajská služba v úseku Dolní Bečva – Suchdol n/O – Frýdlant – Hranice. Z Dolní Bečvy posílal hlášení Malina Rýdlovi do V. Meziříčí a ten jich posílal po Tomanovi do Hodslavic k Bartoňovi. Ze Suchdolu posílal zprávy ml. Toman Migala, každý večer též Bartoňovi. Na trati Frýdlant – Hranice podával zprávy přednosta stanice V Hodslavicích Fr. Bensch. Zprávy které Bartoň dostával přes den, ráno před sedmou hod. nosil na určené místo do lesa, kde je předával členu rozvědky, který pro ně přicházel. Nepřišla-li rozvědka někdy na určené místo, šel Bartoň se zprávou do bunkru. Rozvědka Karel 20 byla umístěna v hustém lesním podrostu. Člověk by se tam nebyl prodral. Některé smrčky byly uřezány, některé ohnuty. Obstarali jsme jim vatované deky. Rozvědka se skládala ze 6 lidí. Karel Kopálek, rus. nadpor. Josef Jablonka, paraš. Míša Chovan, por. dr. práv, jméno jsem zapoměl, maďar por. Roman, paraš. Aňuta, učitelka, obsluhovala vysílačku. Byli v rozvědce 3 slováci, 1 maďar a 2 rusové. V noci byl Bartoň vyrušen klepáním na okno. Pod oknem stál Pepa Číp. Řekl: přišli pro mně. Četníci klepali na dveře, já jsem vyskočil oknem, dovedte mně do hor. Bartoň se oblékl a dovedl ho do hor do Krhové k Žitníkům. Otec Pepy Čípa byl poručíkem v čsl. armádě, měl nepromokavého plátna stanového asi 20 m². Daroval ho partyzánům, tito plátno roztáhli nad ohnuté smrčky a byli chráněni před deštěm a sněhem, to byl bunkr. Od Hodslavic k němu vedla lesní cesta kolem střelnice do vrchu až na hranici. Odtud směrem dolů ke Krhové chodníkem asi 50 m od hranice a 50 m do leva. V bunkru oheň se nesměl rozdělávat. Na nádraží v Hodslavicích byla německá posádka a v revíru asi 1 km byla posádka druhá. Čítala 24 němců. Jednou v noci přišli na Hodslavské nádraží 2 partizáni k přenostovi Benschovi. Služba výpravčího měl Fr. Frnka. Poslal hlášení o tom do Val. Meziříčí. Službu výpravčího ve Val. Meziříčí měl Dorotík. Hlášení přijal, ale nehlásil to dále. Asi za dvě hodiny musel to hlásit. Hned na to vyjela lokomotiva z depa z vagonem němců. Dojeli nad křižovatku nad Hodslavské nádraží a tam lokomotiva zastavila, němci vystoupili a postupovali podél tratě k nádraží. Mezitím partizáni od Bensche odešli směrem k Mořkovu. Celou tuto záležitost hlásil Dorotík Bartoňovi. Bartoň to sdělil veliteli part. jednotek Dr. 4 krycí jmén Frnka za to byl po převratě ředitelstvím státních drah disciplinárně potrestán. Třeba podotknout, přednosta Bensch byl správný člověk.
Z transportního vlaku uzmul němcům bednu ekrasitu a několik pušek. Ekrasit vážil asi 50 kg. Chození a starosti stále přibývalo. Počítalo se, že dojde ku střetnutí se zbraní v ruce. Bartoň se sešel s Čadanem, byl to záložní důstojník bývalé čsl. armády, sportovec a sběratel motýlů. Přislíbil s námi pracovat. Emilovi Lichému, který pracoval s Bartoněm, vážně onemocněla manželka. Byla poštmistrovou v Hodslavicích, musel ji často zastupovat. Návštěvy u Bartoňů bývali velmi často. Přicházeli k němu hoši z bunkru i od pí. Merendové. Přišel též cestař Váňa z Petřkovic a prosil Bartoně. V Petřkovicích ve mlýně spávalo 5 ruských zajatců, kteří ze zajetí utekli Mlynář jim dával jídlo. Ve dne byli v lese, na noc spali na kůlně v seně. Bartoň navštívil tyto zajatce v lese i mlynáře v Petřkovicích. Mlynář si stěžoval, že do mlýna chodí různí lidé a má nespolehlivého čeledína. Cestář Váňa měl 4 děti a staré rodiče. Tito rusové byli v ubohém stavu. Neměli prádla a rozbité boty. Udělána sbírka v Hodslavicích, sebráno pro ně prádlo a boty nechal opravit vedoucímu prodejny Baťa Holišovi, opravu botů zaplatil Bartoň.
Vaření pro rozvědku prováděla pí. Žitníková. Nejen vařila, ale též prala. Než se zavedlo pravidelné zásobování nosil hlavně chléb Bartoň. Zásobování bylo následovně zavedeno. Řezník Pagáč z V. Meziříčí dodával uzeniny, Fortelka a mlynář mouku a jiné. Tuto organisaci zavedl Ruda Rýdl, který byl vedoucím skupiny z Val. Meziříčí. Bartoně žádal Merenda /Pohrabač/ měl syna, ten prodělal celé Slovenské povstání, tam onemocněl. V Hodslavicích jej ukrývala teta, aby ho Bartoň doručil do hor. Stalo se tak. V té době Karel, náš velitel oznámil: naše organisace byla uznána štábem IV. Ukrajinské fronty, gen. Svobodou a Petrovem. Vedoucím pro skupinu v Hodslavicích určen Ondřej Bartoň, pro Val. Meziříčí a okolí Rudolf Rýdl /Princ/. Bartoň byl poslán na Bečvy s Čípovým průkazem, byl tam na obecním úřadě bývalý finančník, který dělal partyzánům granáty a dovedně falšoval občanské průkazy. V průkazu Josefa Čípa změnil na Josefa Čejku a průkazu se použilo k jízdě vlakem. Též mi bylo uloženo nenápadně pronést heslo a dát dobrý pozor, jak na to heslo budou reagovat. Malina a ten tajemník. Ukázalo se, že heslo je Malinovi známé. Dojednána schůzka v noci u pí. Žitníkové. Karel nadpor., Anatol Ivanov, Roman, Pepa Jablonka, Bartoň, Rýdl a Franta Malina. Bylo započato s hledáním gen. Brauna. Po velkých těžkostech nalezena nit, po které se dalo jít ke konečnému cíli. Byla dohodnuta schůzka u nadlesního Šivice v Rožnově. Ráno v 8 hod. sraz u triangolu nad Hodslavským nádražím. Nadpor. Karel, Míša Chovan a Bartoň, Karel a Míša měli automaty, Bartoň pistoli. Šlo se pod vrchem po druhé straně hor. Když jsme ušli asi 2/3 cesty odpočinuli jsme si. Nadpor. Karel tvrdil, že podle mapy uhneme-li do prava během 3/4 hodiny, budem na místě. Pustili jsme se tímto směrem, ale doplatili jsme na to. Šli jsme s kopce do kopce. Asi na třetím kopci byla hájovna. Býval tam hajný Tomek. Kolem hájovny sadily ženské stromky. Bylo nám teplo, zastavili jsme se tam. Hajný Tomek nedávno přišel z koncentračního tábora. Měl příkaz, uvidí-li někoho podezřelého kolem hájovny, má to okamžitě hlásit telefonem do Rožnova. Bartoň z Míšou prořezali na několika místech telefonní drát. V hájovně nás uctili chlebem a mlékem. Byli tak vystrašení, že nemohli najít putnu s vosou a chodili kolem ní. Odtud asi za 3/4 hod. došli jsme k nadlesnímu Šivicovi do Rožnova. Tak nás čekal Malina z Dolní Bečvy a Kučera nájemce Radegastu z Radhoště. Naše heslo se ukázalo správné. Tam jsme se dověděli, gen. Braun býval v Trojanovicích č. 444. Od gen. Svobody byl k němu poslán kurýr ze Slovenska. Tento kurýr správně k němu došel a správně všechno vyřídil. Od gen. Brauna převzal pro gen. Svobodu zprávy. Stavil se u Kučery na Radhošti. Gen. Braun byl ustanoven velitelem všech partyzánských oddílů na území čsl. republiky a Kučera byl jeho zástupce. Vyřídil Kučerovi co měl vyřídit a šel zpět na Slovensko. Tam došel a vyřídil všechno dobře, jenom si spletl Trojanovice s Val. Meziříčím. Rozkaz, který dostal náš velitel nadpor. Kopálek od gen. štábu IV. Ukrajinské fronty zněl: Val. Meziříčí Trojanovská ul. 444 restaurace u kapličky. Proto nemohli jsme při veškerém pátrání nic najít. Kromě toho nám Kučera sdělil, gen. Braun měl na Radhošti zhotoven bunkr. Za tím účelem nechal gen. Svoboda spustit parašutisty v našich horách, aby s gen. Braunem navázal styk a tento se ujal funkce jako velitel všech partyzánských jednotek. Naše skupina měla dvě vysílačky. Jedna měla být na Radhošti, druhá v našich horách. Asi 4 dny před spuštěním naši skupiny, gestapo odvezlo gen. Brauna a ztratila se po něm stopa. Kučera z Radegastu pátral po něm všemožně, ale bezvýsledně. Asi kolem třetí hodiny odpoledne vydali jsme se na zpáteční cestu. Po sedmé hodině se již šeřilo. Byli jsme nad Zašovou. Najednou proti nám se vynoří osm ozbrojených lidí. Karel, Míša, Bartoň lehli za stromy a čekali co bude dál. Naši protivníci měli šest automatů a dva lehké kulomety. Z automaty nastupovali proti nám, kulomety vyslali nám do boku. Když se přiblížili na dvacet kroků s protivné strany slyšíme: To naši, ten civil je Bartoň z Hodslavic, co se o nás staral. Asi před pěti dny Bartoň dovedl dva ruské zajatce, o které se staral, do Krhové k nadpor. Karlovi a tento je poslal k maj. Popovu na Radhošť Tito hoši byli mezi nimi. Tuto skupini vedl Talacko, byl stavitel v Bratislavě a zástupcem maj. Popova. Dopadlo to dobře. Bylo s nimi dohodnuto, že na druhý den pošle k maj. Popovi další hochy z Petřkovic a z Hostašovického bunkru. Stalo se tak. Mezi nimi byl i Pepa Seidl, pozdější náčelník Popova štábu. Otec Pepy Čípa slíbil, že partyzány uhostí. Dojednán večer, kdy se tak mělo stát. Hoši přišli kolem 10. hod. večer k nám, nadpor. Karel, por. Anantol Ivanov, Jablonka, Míša a Pepa Číp. U nás se chvíli zdrželi, pak šli k Čípům na Léchu na zabijačku. Asi kolke třetí hod. šli zpět. Zaklepali na okno, Já jsem se probudil, otevřel jsem okno. Kolem půl čtvrté slyším automat. Už jsem do rána nespal. Časně ráno pospíchám do bunkru. Dověděl jsem se, že u přejezdu na domoraci před budkou byli zastaveni dvěma německými vojáky. Tito žádali po nich legitimace. Por. Anatol Ivanov měl v ruce broving, zmáčkl spoušť, ale rána nevyšla. Situace byla kritická. Na to Pepa Jablonka, který měl pod pláštěm automat zmáčkl spoušť a oba němci byli od kulí z automatu přímo rozsekáni. Jeden svalil se na budku, druhý zůstal na místě ležet. V budce byl ještě jeden němec. Ten když slyšel střelbu v lese, vlezl v budce pod lavku. Službu na přejezdu konala dívka z Byniny. Z budky vyběhla jako divá na druhou stranu tratě do lesa, vlasy za ní jen vlály. Třetí němec vylezl z pod lavky, šel do revíru pro pomoc, až když naši hoši odešli. V revíru bylo asi 20 němců. Tito když přicházeli k přejezdu, stříleli z pušek a u automatů do lesa a pouštěli barevné rakety do vzduchu.
Naši hoši už tehdy seděli u obrázku na lavičce, kouřili cigarety a bavili se z bezradnosti němců. Ráno kolek pěti hodin byl volán dr. Josef Turek k prohlídce mrtvých němců. Na přejezdě na železné zpěře je znát odraz německých střel. V neděli na to bylo volání Bartoň, Lichý Turek Bohuš, Kudělka, že půjdou pro padáky do Zuberských hor. Naše skupina byla zpuštěna v lese nad Zubřím v noci. Po přistání scházela učitelka Aňuta s vysílačkou. Vysílačku měla upevněnu na zádech. Po dlouhém hledání konečně ji našli. Rozevřený padák zachytil se na stromě a Aňuta s vysílačkou visela ve vzduchu. V lese byla hájovna, půjčili od hajného žebř a polozmrzlou Aňutu smesli dolů. Celá skupina se usadila tam v lese, ale někdo je tam objevil tak se přestěhovali do našich lesů. Když jsme přišli na místo, kde rozvědka po svém spuštění padáky ukryla, zjistilo se, že jeden padák chybí. Nadpor. Karla provázel part. Míša. Nastoupili jsme zpáteční cestu. Mysleli jsme, že si cestu zkrátíme, obešli jsme kopec. Kdyř jsme šli do druhého kopce, tam bylo udělané rubisko, ležely tam stromy křížem krážem. Asi po tříhodinové namáhavé cestě nad Veřovicemi, slyšeli jsme občas nad hlavami zasvištět kulku. Němci tam stříleli na ostro do figur. Konečně jsme byli doma. Asi za dva dny na to byl svátek. Byl pěkný den. V poledne přišel za Bartoňem Čadan, byl členem naší skupiny a říkal mi, že se sešel v horách se zástupcem Murzina. Na moji otázku, co dělal v horách, pravil, že chytal motýly a můry. Byla to jeho zábava. S tím zástupcem Murzinovým sešel se náhodou. Dali jsme se do řeči a já jsem vycítil, že je partyzán. Vyprácěl, že jejich skupina se zdržuje ve Vsetínských horách, že hledá vhodný terén, kde by se dala část Murzinovy skupiny přemístnit. Na to mu Čadan sdělil, že je též členem odbojové skupiny Hodslavské. Chodili spolu po hranici hor až došli k obrázku nad Mořkovem. Čadan chytal motýly, můry a debatovali. K poledni šel Čadan k obědu a stavil se u Bartoně. Ten nevěřil, že člověk, který se vydával za zástupce Murzina, byl tím za koho se vydával. Vyptával se podrobně co o Hodslavské skupině mluvili a jak ten člověk vypadal. Měl podezření, že Čadan někomu naletěl. Večer přišel k Bartoňovi zas. Řekl, jako svědka odpoledne vzal sebou Miladu Bartoňovou /zedníkovou/ byla učitelka u nás. Chodili po hranici a zase vykládali. Bartoň mu řekl, pravděpodobně si někomu naletěl, buď příště opatrný. Čadan se nad tou důtkou urazil. V ten den večer navštívili Bartoně hoši z hor. Bartoň pověděl nadpor. Karlovi, co se stalo. Řekl mu, že má pochyby o tom, že by to byl zástupce Murzina a že by hledal vhodné místo pro umístnění jeho skupiny, poněvadž v té době byl při přestřelce raněn a skrýval se na Vsetínsku u jednoho chalupníka. Nadpo. Karel myslil podobně a řekl, že bude dávat dobrý pozor na toho člověka co je zač. Asi za tři dny ho chytili. Byl to člověk z Krhové, pracoval pro němce, jmenoval se Mitáš. Na kosodélníkové lepence bylo napsáno číslo 102, na druhé straně německé razítko.
Bylo zjištěno, Ve Val. Meziříčí stály delší dobu tři vlaky s municí, jeden v Brankách, kromě toho v lesíku u děl. domu v Krásně byl v kopci sklep a němci tam měli složeno spousty munice. Kromě toho stálo několik desítek aut z benzinem v Krásně pod celou kaštanovou alejí a v příkopech, které němci vykopali, byly položeny sudy s benzinem. Rozhodl se nadpor. Karel požádat velitelství Ukrajinské fronty, aby tyto zmíněné objekty byly letecky bombardovány. Kromě zmíněných nádraží, měla být bombardována alej v Krásně od dřevěného kostelíku počínaje. Jelikož Val. Meziříčí též mělo dřevěný kostelík a kaštanovou alej, pilot v domění, že hází bomby na kaštanovou alej v Krásně zhazoval je na kaštanovou alej ve V. Meziříčí. Pár dní na to přišel za Bartoněm Jakub Tedesko, říkal, je u mě člověk, tvrdí, že je jugoslávský důstojník, byl násilně mobilisován, utekl od němců a rád by se dostal domů. U Bartoně byl zrovna Lichý ten uměl srbsky. Přišli jsme k Tedeskům, za stolem seděl člověk asi 25 letý v civilu. Řekl, že je rodák z Lublaně. Položil na stůl broving a si 130 nábojů, žíkal, chcu se dosta domů. Ten broving jsem prohlížel, byla na něm vyražena firma Volodyjovský Krakov. Tu zbraň jsme od něho nevzali. Zdál se nám podezřelý Z/Přišli jsme k Bartoňům, zachvíli tam přišel nadpor. Karel s několika hochy. Pověděli jsme mu co se stalo. Asi za dva dny ho v lese chytili. Našli u něj podobenku v gestapácké uniformě. Na druhé straně byl jeho bratr v hodnosti důstojníka. On i Mitáš byli zneškodněni. Potíže se zásobováním byly stále větší. Přibávalo nás. Bratr Kudělka pekař všechny zásoboval chlebem a moukou měl velké manko a bylo třeba něco udělat, aby byl před úřady kryt. Promyšlelo fingovat přepadění. Promyšleno všechno do podrobna a usneseno. Dověděli jsem se, že v úterý bude provedena u Kudělky úřední kontrola zásob. Byla pozvána Kudělkou větší společnost, bude vařit klobásu. Po desáté hodině večer zaťukáním na okno Kudělka klobásu vytáhne a partyzáni ji sní. Stalo se. Otevřely se dveře dva partyzáni automaty v rukou vstoupilo do místnosti o zvolali Ruky verch = rucevzhůru, zavolal jeden partyzán. Byl to Anatol Ivanov, druhý byl Roman. Muži zvedli ruce, ženy myslely, že to na ně neplatí. Na opětovnou výzvu Romana zvedly i ženy ruce. V tu chvíli otevřely se za nima dveře a byl jim vsunut Palacký řezník proti své vůli. Vstrčil ho tam Pepík Číp, který hlídal venku. Byl tam též klempíř a bral to za žert. Když mu Roman zašormoval automatem dop nosem leknutím zvedl ruce do půl ramen a řekl ze strachu, víc zvednou nemůžu. Na to ptali partyzáni se kdo je tam Němec, četník nebo policista. Byl tam elektrikář, jmenoval se Neměc. V tu chvíli měl malou dušičku. Policista tam byl v civilu, též se mu třásly klena. Pak přistoupil Tola Ivanov ke Kudělkovi a ptal se ho naoko přísně, je-li on pekař Kudělka a není-li fašista. Všichni přítomní prosili Tolu aby mu neubližoval, že má šest dětí. Paní Kudělkové nebylo o té věci nic známo, prosila, že má v kuchyni děti, aby ji k nim pustili. Vhověli ji. Na to šl Kudělka s Tolou do kopoje. Tam byly připraveny nalepené lístky na chleba a prodanou mouku. Kudělka měl též obchod moukou a tuky /krupařství/ Knihy vzal tola, nějaké lístky na chleba a tuky. Mezitím ženy dostaly odvahu a začaly se bavit. Nabízeli Romanovi, který tam stál s automatem v pohotovosti, že snima půjdou do hor, budou jim vařit prát prádlo, mají je vzít sebou. Tola s Kudělkou byli zatím hotovi. Na převzaté věci Kudělka dostal potvrzení. Na odebraných 5 kg zboží dostal potvrzení na 10 kg. Zakázali všem přítomným, že hodinu nesmí žádný vyjít ven, kdo by neuposlechl bude na místě zastřelen. Kudělkovi řekli, že k ránu má celou věc hlásit na četnické stanici. Na to vzali knihy, lístky a ostatní věci a odešli. Po příchodu zpět k Bartoňům radili se co ještě provést. Usnesli se že ke chlebu by se sešly uzeniny. Šli k řezníku Hubovi. Jeho obchod je asi 40 m od četnické stanice. Od silnice nemohli se dostat ale podařilo se jim to ze dvora. Dostalo se až do ložnice Hubových. Tito tvrdě spali. Tola probudil Huba. Paní Hubová se hodně polekala. Ujistili ji ať se nebojí, že se jí nic nestane. Na to pan Huba s nimi odešel do obchodu, vydal jim uzeniny, nwjaké lístky na maso a oni odešli. Třeba podotknout, že v obci bylo asi 150 německých vojáků a 15 četníků. U Bartoňů si všechno svázali do balíku a odešli. Bartoň za ten čas, co byli u Hubů pálil ve sporáku knihy od Kudělky. Šli silnicí přes Domorac do hor. Na domoraci potkali mladého Strnadla, šel do Hodslavic na šlahačku. Zastavi a prohlédli ho. Ten se tak polekal, že místo do Hodslavic šel do Krhové. Tvrdil těch partyzánů byla spousta a zatím byli čtyři. Kudělka šel na četnickou stanici hlásit, že ho partizáni vybrali. Sešel se tam s panek Hubem. Velitel čet. stanice nejprve dělal hrdinu, když mu celý příběh vysvětlili, začalo s ním třást, že nemohl udržet tužku v ruce, poručil rychle zavřít dveře a okenice naoknách. Na druhý den ráno šel se Bartoň podívat na vesnici co se mlucí o celé návštěvě partyzánů v noci. Byl zrovna proti kovářovi, když ho dohnal Kudělka /melchar/ Zavolal na kováře. Josef a zvedl obě ruce nahoru. Ten mu pohrozil pěstí odplivli si a něco zabručel, V dědině byl velký povyk. Vyskytly se fantastické zprývy, že v dědině bylo 23 partyzánů, hory sjou plné partyzánů, prý v krátké době obsadí vesnici a podobné řeči. V dědině se měsíc lidé bavili jen partyzány. Schůze u Bartoně byly často. Dle příkazu gen. štábu IV. Ukrajinské fronty bylo nutno opatřit náčrty některých měst ve kterých měli mít němci uskladněny zásoby munice, jako Kroměžíř a Nový Jičín. V N. Jičíně jak jsme zjistili byla uskladněna munice ve skladišti v tabákové továrněa ve skladišti soukenické továrny Preishamer. Do Kroměříže byly poslány sestry Milada a Anna Bartoňovy čp. 155. Šly obě cesty pěšky. Vystály dosst. Přišly zpět a svého úkolu se dobře zhostily. Sestry Bartoňova byly vybrány proto, že jejich rodina byla zapojenav odboji a Milada bylatehdy učitelkou. Jednou k večeru přišel Bartoň k pí. Žitníkové. Tam byl štáb rozvědky. Nadpor. karel se dověděl, že do V. Meziříčí přijel transport maďarů. Chtěl vědět kolik jich je, jaké mají zbraně apod. Zrovna když jsem tam p řišel dával Karel pokyny Jablonkovi a Míšovi. Pod Jehličnou za kopcem stálo několik domků a asi dvě vilky, v jedné z nich byl ubytován maďarský důstojník. Měl hrozný strach z partyzánů. U vilky ve dne v noci stála stráž. Bylo nutno získat jazykaPepa a Míša Dostalo od Karla nové baterky. Řekl jim, půjdete směrem k té vilce, dělejte podnapilé, nadávejte si jak umíte maďarsky a před volkou si dejte po facce. Záleží dostat toho strážného před branku Jakmile vyjde před branku ostře mu jeden posviťte do očí. Druhý přiskočí a sevře mu krk, druhou rukou mu nasadí revolver na čelo a společně ho přivede sem. Tady před lesíkem mu zavažte oči. Byl jsem zvědav jak to provedou. Asi za 3/4 hod. přišli s maďarem. Karel se ho vyptával a on povídal jako by to četl. Hrozně jsem se divil Pepovi a Míšovi, že to tak dobře provedli. Pak jsem šel domů. V předvečer prvního máje 1945 byl Karel u Bartoňů. Řekl zítra ráno na prvního máje bude vlát na triangolu rudý prapor. Na to jsme šli k pekaři Kudělkovi a slíbili jsem m u, když to udělá, Kudělka napeče v noci koláče a Bartoň je tam brzo ráno donese do bunkru. Stalo se, 05 ti hodinách ráno nesl jsem v ruské sumce 12 velkých koláčů do hor. Donesl jsem je ještě teplé. Mezi nima bylo 6 tvarohových V bunkru si na nich pochutnali. Za to němci byli celí bez sebe. Fučel západní vítr a rudý prapor nádherně vlál. Na to šel Bartoň jako každý den do hor na určení místo. Za smrčkem ležel přestrojen v německé uniformě Jablonka a za druhým smrkem Pepa Číp. Když k nim Bartoň docházel, poznal Jablonku po úsměvu. Ten na něj zamířil automat a zvolal Hende hoch Šli jsme společně k Pí. Žitníkové. Zrovna myla nádobí. Když na ni Jablonka zavolal německy, lekla se, zvedla lavor z vodou nad hlavu, my sjme se začali smát, ona nás poznala, lavor z vodu se jí převrátil a voda se ji vylila za krk. Za to nám připravila dobré snídaní, že to tak dobře dopadlo Odstraňování němců bylo na denním pořádku. Bylo třeba někoho najít, kdo by tyto snímky vyvolal. Nadpor. Karel dal snímky Bartoňovi. Našel fot. Kramoliše a tento snímky zhotovil.
Byl opomenut tento případ. V druhé polovině dubna 1945 přišel k Bartoňovi učitel Hanzelka, byl obecním tajemníkem, řekl Bartoňovi, pojďte se mnou hned na obecní úřad, čeká Vás tam dr. Štec z N. Jičína a chce s Vámi nutně mluvit. Na obci mi dr. Štec řekl, Scholich, starosta z N. Jičína odjel do Berlína k Hitlerovi, z toho jsem vycítil že se bude asi jednat o vážnou věc, zavolal jsem k této rozmluvě Lichého, byl mým zástupcem a býval na poště. Dr. Štec pokračoval: posílá mě sem prvý náměstek Scholichův, jméno jsem již zapoměl, ale znal jsem ho dobře, a žádá aby v nejkratší době byl N. Jičín obsazen partyzány. Město může být obsazeno bez výstřelu. Všechno je k tomu připraveno. Řekl jsem mu, přijďte zítra v poledne, dostanete určitou zprávu. Rozešli jsme se. Šel jsem do štábu do Krhové. Tam jsem celý případ pověděl nadpor. Karlovi. Ten řekl, že tuto věc může rozhodnout jedině gen. Svoboda. Řekl, zítra před polednem pošlu Ti zprávu. Druhý den asi k desáté hodině přišel k nám Jablonka. Řekl mi, nic nepodnikat. Němci mezi Ostravou a Novým Jičínem mají celou divizi. Jsou v stavu Nový Jičín srovnat se zemí a to by byla škoda. Dr. Štec to vzal na vědomí, ale připomenutl, že na Radhošti je dosti silná skupina maj. Popova. Je pravda skupina na Radhošti čítala přes 300 lidí, ale to nemohlo padat v úvahu.
Nutno připomenou ještě jeden případ. Stalo se to v r. 1943. U Bartoně bydlel zahradník, jmenoval se Franta Bartoň, nebyl z Bartoněm z přízně. Též tam bydlel elektrikář Slíva Josef. Slíva s námi pracoval v odboji, Franta byl mluvka, nevěřili jsme mu. Nic jsme s ním o odboji nemluvili. Franta kamarádil se sousedovým Slávou /Vaškovým/. Jednou stál se Slávou před jejich domem, když přijelo osobní auto, zastavilo a člověk z auta se ptal na Bartoně. Franta řekl já jsem Bartoň. Pozvali ho, aby nasedl. Auto se otočilo a dovezlo Frantu na Vsetín na gestapo. Tam ho vyslíchali. Když se od něho nic nedozvěděli, nažezali mu a schodili ho se schodů. Odřel si ruku. Sáhl velkomyslně do kapsy a vytáho 100 Kč, a řekl, věřím ve spravedlnost říše, chyba, která se mi stala se vysvětlí a tuto 100 Kč věnuji na zimní pomoc. Zapoměl, že víc peněz nemá a šel ze Vsetína do Hodslavic pěšky. Přišel domů hladový a vyprávěl, co se mu stalo. Ze Slívou jsme na sebe pohlédli a neřekli nic. Od té doby co na přejezdu u budky byli zastřeleni dva němci, hlídky po trati nechodily, ale sedávaly někde u trati v houští. Jednou, když jsem šel se zprávou na určené místo do lesa, narazil jsem v křoví na dva němce. Tehdy jsem nesl několik dopisů. Vzdor tomu, že jsm měl legitimaci v pořádku, že pracuji v lese, prohlíželi mně, měl jsem kamašle Jednu mi poručili rozepnout, v té nebylo nic, dopisy jsem měl v druhé a tu nežádali rozepnout. Bylo mi ale hodně horko. Třetího května vykopali němci pod mostem nad nádražím i pod nádražím díry, pravděpodobně pro miny. Bartoň a přednosta stanice Bench hlídali oba mosty, byva obava, že němci oba mosty vyhodí. Šestého květan šel Bartoň jako obvykle se zprávou do bunkru. Když přišel do lesa po levé straně v houští stály německé děla a ve vyšším porostu stály koně. V příkopě přišel na chodník k nádraží, ozvala se ohlušující rána. Bylo to od mostu asi 100 m Kusy kamení a betonu lítaly vzduchem, v lese se setmělo. Když jsem přicházel k mostu, zrovna odjížděla lokomotiva, měla připnutý platon a na něm díry. Když dojeli za revír za mostem zastavili, bombu shodili, pojeli asi 50 m a za chvíli vyletěl druhý most. Odjeli ke Krásnu. V lese spojka nebyla na místě, šel jsem do bunkru. Na hranici měl přepadli tři vlasovci. Vyptávali se tam chci, řekl jsem jim, že jdu trhat kopřivy pro malé husy. Prohledali mně a vzali mi hodinky. Když jsem na ně promluvil rusky, vrátili mi hodinky, chtěli vědět, kde je bunkr. Řekl jsem, že nevím co to je. V bunkru Karel nebyl, prý šel do Krhové. Vedle na pařezu stál pl. Jan Zatorie, měl na očích dalekohled a pozoroval něco. Šel jsem k němu a říkám mu, kdo jsem. Řekl, vím, že přijdeš, vím to od Karla. Rusové zrovna nastupovali na Zašovou. Satorie poslal Bartoně do Zašové k rusům. V Zašové potkal jsem mladého ruského poručíka. Hlásil jsem se mu, divil se umím rusky. Vyptal se kde je bunkr. Kolem šel ruský podpl. vyzval mněabych s ním šel, proti kostelu byla velká budova, tam byl štáb a tam mně předal kapitánovi. Ten se mě vyptal, co jsem viděl po cestě, na mapě si poznačil, kde mají němci děla a munici. Též si poznačil, kde je náš bunkr. Měli velmi přesnou mapu. Pohostili mně. Zrovna, když jsem tam byl dával podpl. rozkaz. Děla postavit v Hrachovci u cihelny a ostřeloval silnici na Hranice. Rozloučil jsem se s nimi. Vzkázali, aby naši geroji k nim přišli v hosti. Přišel jsem domů odpoledne. V tu dobu na Domoraci bylo 160 němců od 91 saperského praporu velitelem byl leitnant Schmid. Výzbroj sestával se z: 12 lehkých kulometů, 22 automatů, mimo granátů a pušek. Odpoledne asi o půl druhé hod. měli němci v Hodslavicích poplach. naši hoši přepadli němce v zákopech. Dva zastřelili a dva těžce zranily. Z Hodslavic šlo asi 20 němců na domoraz. Naši hoši se stáhli zpět. Hodslavice dopoledne: Evangelický kostel dostal zásahy dva, němci v něm umístnili pozorovatelnu a rusové ho chtěli zneškodnit, asi tři náboje spadly kolem kostela do Křižanovy zahrady — vila dr. Turka měla zásah a stodola Turka 118 stodola a mlátička zničena. Když němci utíkali, vyhodili most v Brodku, ale rusová jim byli v patách, projeli v Přejíždí potok a hnali němce na Straník. Asi v 5:30 hod. Kolem 5. hod. odpoled. bylo nás několik na Hůrkách, dívali jsme se na ústup němců od Životic. Ustupovali v něpořádku. Asi v sedm hodin večer 6. 5. pro mně Zobáč vzkázal abych k němu přišel. Sešli jsme se na zahradě Palackého za dřevěným kostelíkem. Říkal jsem mu, že jsem byl dopoledne u rusů v Zašové a jak mě přijali a uhostili. Najednou nám začaly pískat kulky kolek hlavy. Němci n nás uviděli a stříleli po nás. Rozešli jsme se. Přišel jsem domů, všichni byli ve sklepě. Zůstal jsem na dvoře. Za chvíli sem tam padla rána z pušky Pak bylo slyšet dupot těžkých bot a německé nadávky. To němci utíkalí. Za chvíla na to rozevřou se dveře do dvora a v nich ruský voják stojí. Pozdravil jsem ho rusky. Ptal se, kde germěnc běžel. Přešel jsem s ním na zahradu a ukázal jsem mu, na cestě k Hostašovicích po polní cestě pod Turkovým lesíkem bylo vidět mihnout se německou přilbu. Ruský voják litoval, že po nich nemůže střílet, z automatu na ně nedostřelí. Po obsazení naší obce rudou armádou ta radost se nedá vypsat. Největší radost měl jistě Ota Turek, který se 1 a půl roku skrýval s manželkou v bunkru, který postavil ve vile dr. Turka. Kolem 9. hod. přišel k nám do dvora ruský kapitán od zákopového dělostřelectva, byl velmi unaven a rád by si odpočinul. Podkrovní světnička byla volná a líbila se mu. Dal si tam donést své věci a přišel k nám do kuchyně. Debatovali jsme asi hodinu. Uměl obstojně česky a divil, že já umím rusky. Pak si šel odpočinout. Říkal, dnes jsme udělali cestu přes 30 km. Asi za hodinu dostal rozkaz odjet směrem na Hostašovice.
Zneškodněno bylo v horách 42 němců a maďarů. Mezi nimi bylo hodně gestapáků a essmanů. Hodslavská skupina čítala 49 a Novojičínská 6 lidí. Po převratě byli vedoucí skupin pozváni na Jehličnou. Sešli se tam odbojoví pracovníci z celého okolí. Byl tam náčelník gen. štábu IV. Ukrajinské fronty pl. Sapohov. Zhodnotil naši práci, ocenil a poděkoval za všechno co se udělalo a žádal, aby mu zprávy byly podány písemně. Bartoň z Hodslavic a Rýdl z Val. Meziříčí byli navrženi k vyznamenání do Moskvy. Viz zápis na Jehličné V. Meziříčské skupiny. Jako hlavního vedoucího a velitele jak skupiny Hodslavské tak V. Meziříčské uvádím nadpor. Karla Kopálka, dále poručíka Anatola Ivanova Zmjanoviče, part. Josefa Jablonku t. č. Bratislava, Míšu Chovana t. č. Rakovník, Anutu, která byla radistkou, Romana a dr. práv maďara. Z hodslavské skupiny Bartoň O. vedoucí skupiny, Emil Lichý zástupce, Turek Bohuš zástupce a vedoucí družstva, Rudoš Tedesko vedoucí družstva. Kudělka Pekař, vedoucí družstva, Toman Jan ml. /migala/. Rozvědka měla název: Parašutisticko partyzánská rozvědka “Karel 20“ Špeciálného zadania/Gavrylov/krycí jméno. Ve štábu IV. Ukrajinské fronty byla vedena pod značkou Č A 5053. Viz radiogram z března gen. Svoboda. V Krhové u pí. Žitníkové bylo 12, u pí. Merendové v Hodslavicích 2 part. Pro ně Bartoň obstaral a dodal přes 400 kg chleba, 100 kg mouky, přes 20 kg tuků. To je asi v hrubých rysech naznačena naše činnost v době okupace, Všechno podchyceno není. Po dobu okupace nedělal jsem si žádné poznámky a hodně se zapomělo.
Co uvádím je pravda a mohu to doložit doklady.
Po osvobození naší obce Rudou armádou natřetí den ráno byl volán Ondřej Bartoň k Bartoňovi čp. 155 /Zedníkům/. V kuchyni bylo plno vojáků Za stolem seděl ruský důstojník v hodnosti majora. Ptal se mně na zdejší odboj, na nadpor. Karla Kopálka, Vyzval mě, abych asi čtyři ruské vojáky a kapitána jejich velitele dovedl k pí. Žitníkové do Krhové, nebo do bunkru, Sedli jsme do vozu a jeli jsme. Na domoraci v revíru bylo několik zubožených krav. Měly otlačené nohy. Vesměs barvy černobílé. Byl tam při nich hajný Kučera. Kapitán nechyl vůz zastavit, zeptal se Kučery, co jsou to za krávy. Kučera mu vysvětlil, že tento dobytek tam zanechala ruská armáda, poněvadž tento dobytek nebyl schopný další cesty. Když jsme vyjeli z Hodslavic cestou se mně ten ruský kapitán ptal, jakým způsobem jsme pracovali a jakých úspěchů jsme dosáhli. Řekl Kučerovi: splnomocňuji Bartoně, aby tento dobytek rozdělil mezi lidi, kteří v době okupace pomáhali ruské armádě a vy na příkaz Bartoně lidem krávy vydáte. Bartoň tak udělal. Když jsem přijeli k pí. Žitníkové byl tam Karel, náš velitel. Po přivítání ruský kapitán ho požádal, aby sedl do vozu. Odvezli ho do Kelče, kde bylo velitelství ruské rozvědky. Za dvě hodiny se vrátil. Při obsazení Krhové Rudou armádou 6. května 1945 v poledne, když jsem šel z ruského velitelství ze Zašové, upoutala mně hudba u pí. Žitníkové. Starosta obce Krhové s kapelou děkoval pí. Žitníkové za práci, kterou vykonala v době okupace. Za několik dní dostavili se k pí. Žitníkové ruští vojáci, sprostě s ní jednali, odvedli její dobytek do Val. Meziříčí. Též zatkli nadpor. Kopálka a uvěznili ho na vojenském velitelství ve Val. Meziříčí. Karel Kopálek vzkázal Bartoňovi, aby ho na voj. velitelství navštívil. Na velitelství byl kapitán, Bartoně se na celý odboj vyptal, též se ptal na pí. Žitníkovou. Této byl pak dobytek vrácen a omluvili se jí. Karel náš velitel byl propuštěn. Prokázalo se, že udání na Karla a pí. Žitníkovou bylo falešné a mstivé.