Větrný mlýn – turistický portál obce Hodslavice

Mlýn postavil v roce 1864 sedlák Josef Bartoň na svém pozemku, což také dokládá letopočet na plechové střešní korouhvi. Za první světové války roku 1914 Rakousko-uherské úřady nařídily jeho demolici, neboť se domnívaly, že by výhodně postavený objekt na kopci s širokým rozhledem mohl sloužit jako nepřátelská pozorovatelna. Odvážný mlynář se proti tomuto rozhodnutí postavil a prosadil zachování nejen větrného mlýna ale zároveň i svého obydlí, protože přízemí a první patro sloužily zároveň jako byt. Nyní je nemovitá kulturní památka v soukromém vlastnictví.
V knize Palackého rodná obec (Hodslavský větřák, Marie Holubová, 1948) se začteme do hodslavského nářečí stařenky Davidové, ženy posledního místního mlynáře Josefa:
„Tož vystavił to Josef Bartoň z gruntu číslo 56 na svojí roli roku 1864. Młýn měł 3 dřevěné křídła 9 metrůch dłůhé a łopaty u konca 4 metry široké. Střecha ešče dněs stójí na kolečkách a podla větru sa s ňúm točiło. Šak sa móžetě potem podívať navrch. A tož mleło sa na dvě słožeňá a tu, co mám fčiléj kuchyň, tož tu stáł cylindr, co sa přesýpała pěkná múka. Důle była dílna s náčiním. Tam sa spravovały křídła a co było třeba opraviť. Esi vím, hdo tu mléł? Ale baj sí to eščě pamatuju. Tož ten Bartoň mléł sám kerýsi rok a potem pustíł Bartoňovi z čísła 47, Antonín Bartoň sa menováł, był též młynářem. Po tem Bartoňovi tu mléł Tomeček, ún býł hděsi od Starého Jičína. Jak umřéł Josef Bartoň, jako majitel, ostało po něm hromadu małých dětí a tož tá rodina prodała ten młýn Josefovi Davidovi, sedlákovi z čísła 55. Počkajtě, přiněsu vám ukázať, mám tu ešče jakési papíry od teho.“
(…)
„A tož potem za teho Davida tu mléł Ondřej Rýdel s krajánky. Ún býł z čísła 52. Tak nějak v osumdesátém roku začáł sa učiť młynářem můj, ún býł jako najstarší syn Davidůch, Josef David sa menováł. Ún potem dostáł ten młýn, šak tu je též hděsi od teho listina.”
(…)
„Potem v třiadevadesátém roku zmy sa vzali s mojím a tož zmy sí to trochu začli spravovať. Z té dílny důle zme uděłali izbu a tož jak sa dało, tož tak zmy tam bývali.
Výděłky něbyły hrubě velké a něhdy sa aj stało, že cełý měsíc nefučáł větr a tož zmy měli aj dosť bídy. Dyž býł dobrý větr, tož sa za deň zemleło aj metrák zbožá, to zmy brali od metráka 40 grajcarůch, a dyž sa vyděłáł za týdeň złatý, to už były pane pěkné peníze. Co to fšecko było, dyž sa furtem museło cosi spravovať. Hneď větr křídło ułomíł. Jedno sa spraviło, druhé praskło a stáło to za rok hromadu peněz. Potem, jak postavili młýny v Mořkově, v Žilině, v Mezřýčům, tož u nás sedláci máło mleli, to edem tak, aby nás podporovali, aby zmy měli z čeho žiť. A můj, jak býł starší, též už potem němóch těžko děłať a tož, dyž to nic něvynášało, tož zmy přestali nadobro mleť. Křídła hniły a potem, tuším to było v osumadvacátém roku, zmy jich zděłali. Kaměně a tú litinovú hłavicu sí kúpił młynář ze Špičék u Hranic.
Bývało kolikráť veseło. Jak sa křídła točiły, tož sa děcka věšávały na ně. Ráz, to sí pamatuju, býł to tuším Strnadlůch ogar, ověsíł se na křídło, dyž tý křídła byly enem 20 cm od země, a něcháł sa vyněsť. Už býł nad střechům kólny a fčil měł strach zeskočiť, tož začáł křičať. Vyběhła sem ven a dyž sem viděła co je, tož sem vołała, ať sa edem dobře drží. A tož ho to přeněsło, ale zatým můj učúł křik, vyběhnúł ven a z řemeněm čekáł pod křídłem ež ogar dopadně na zem. Ale nědočkáł sa. Ogar ze strachu, že dostaně řemeněm, zeskočíł zvysoka a utíkáł co mu nohy stačiły. A tož fčil, jak vidítě, tu bývám sama. Můj umřéł před dvěma roky.“
(…)
„Děcek zmy měli osum a fšeci sa rozutěkli po světě. Děvčata chceły ať idu k ním, ale sem praviła, télej rokúch sem tu, tož tu chcu aj umříť.“